Memoriál Václava Morávka: křesťanský sraz střelců a příznivců palných zbraní

Memoriál Václava Morávka 2017: organizuje se

5. křesťanský sraz střelců a příznivců střelby a palných zbraní

Kdy, kde, jak | Zbraně k vyzkoušení | Registrace | Kdo byl Václav Morávek | Spolujízda | Fórum

Kdo byl Václav Morávek?

Jméno Václava Morávka vystupuje z učebnic historie zejména v souvislosti s odbojářským triem Mašín-Balabán-Morávek; někdy se kusý údaj zmíní i o agentu A-54 a pokud se Morávkem nějaký článek zabývá hlouběji, zpravidla neopomene zmínit okolnosti jeho smrti v březnu roku 1942 a legendární výrok "věřím v Boha a své pistole".
Život jedné z ústředních postav Čs. odboje ale zahrnoval daleko více zaznamenáníhodných událostí a setkání: sabotážní činnost, zařizování okolo časopisu "V boj", záchranu Jana Smudka, peripetie okolo odhalených vysílaček, patálie s kontakty s výsadkáři a další; tím vším se prolínala hra na kočku a myš s gestapem a úniky tak odvážné, že by mohly představovat zápletku prvotřídního thrilleru (seriál "Tři králové" ale ohledně Morávka vysloveně mystifikoval, ba až dezinformoval).
Následující řádky si tedy kladou za cíl vykreslit podrobnější obraz o osobnosti a osudech Václava Morávka a zasadit je do kontextu protektorátního odboje a jeho problémů.

Dětství a mládí Václava Morávka

Václav Morávek se narodil 8. srpna 1904 jako prostřední ze tří dětí (měl o deset měsíců starší sestru Jarmilu a dva roky a osm měsíců mladšího bratra Zdeňka) do rodiny profesora na Zemské řemeslnické škole v Kolíně, Josefa Morávka, a jeho ženy, Jaroslavy rozené Muzikové. Jeho otec měl velmi obsáhlý záběr -- svedl na průmyslové škole zároveň vyučovat tak různorodé předměty, jako psaní, počty, mechanickou technologii, mechaniku, odborné rýsování strojnické, nauku o motorech a účetnictví; mimo to byl družné a veselé povahy a zjevně miloval hudbu, v kterémžto směru vychovával i svého syna.
Václavova maminka byla zřejmě povahy spíše hloubavější, poctivě vedla domácnost a ve vzájemných rozhovorech Václavovi vštěpovala mravní zásady a hodnoty a, byvši upřímnou a věrnou křesťankou, vedla Václava i duchovně. Co do vyznání se Morávkovi s otcem-československým vlastencem v roce 1919 přidali k odlivu věřících z do té doby jaksi státně-oficielní církve katolické k Českobratrské církvi Evangelické; maminka Jaroslava pak v roce 1930 přestoupila do kolínské Jednoty českobratrské.

Morávkovým velmi záleželo na vzdělání svých dětí; ihned po vychození pětileté obecné školy tak Václav, stejně jako předtím jeho sestra, nastoupil na kolínské reálné gymnázium v Kutnohorské ulici. Když byl Václav v septimě, jeho otec ochořel a 21. prosince 1921 zemřel. Jeho manželku a Václavovu matku to zdrtilo: propadala se do stále hlubšího zármutku a musela být několikrát hospitalizována. Na Václava a Jarmilu tak připadla těžká povinnost se postarat jako o domácnost, tak o maminku a mladšího bratra. Navzdory tomu dokázal Václav v červnu roku 1923 odmaturovat a při tom všem byl ještě vedl II. oddíl kolínského Skauta, kde chlapci každou neděli chodili na výlet v řádu zhusta i několika desítek kilometrů (nejdelší byl 42km).

Vojenská kariéra

Úmrtím otce spadla na Václava těžká povinnost zaopatřit rodinu, které po otci zbyly dluhy.
Zřejmě zejména proto Václav rezignoval na možnost následovat svou sestru a jít do prahy na VŠ a namísto toho se přihlásil do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě, k čemuž se -- se svolením svého poručníka -- písemně zavázal 27. července 1923. Po posledních prázdninách se 28. srpna dostavil k odvodu, 17. září mu bylo doručeno rozhodnutí o přijetí do Vojenské akademie a již prvního října se dostavil do Terezína (ke 42. pěšímu pluku) aby se z něj o čtyři dny později stal student Akademie, zařazený k 1. baterii dělostřeleckého oddílu pluku.
28. října Morávek složil přísahu věrnosti republice a 15. srpna 1925 byl z akademie slavnostně vyřazen a později se zpětnou účinností právě k 15. srpnu jmenován poručíkem dělostřelectva.
Akademie se s Morávkem rozloučila projevem jejího velitele, brigádního genrála J. Pecha, který absolventům mj. řekl:
"Nezrazujte své svědomí! (...) Poslechnete-li ve všem jeho, obdaří Vás tajemnou mocí, která Vám bude upravovati cestu životem a které říkáme charakter. Bez charakteru není muže, a bez muže není práva a pořádku, není rodiny, národa, státu..."

Jako důstojník Československé Armády mohl Morávek podporovat svou maminku, jíž se neustále vracely nervové kolapsy, stejně jako bratra, který se oženil a měl dítě, avšak v době ekonomické krize neměl práci. I díky tomu se Morávek nemohl oženit, což se ale zpětně ukázalo být pozitivem -- jako ženatý by stěží tak dlouho unikal gestapu a musel by se bát o své nejbližší. To v roce 1940 konstatovala i Morávkova matka, když mu psala aby byl rád, že se "tehdy" neoženil, neboť by "tím" (Morávkovou angažovaností v odboji) trpěla jeho rodina.
V žádném případě to ale neznamenalo, že by Morávek nebyl společenský. Naopak: po otci zdědil smysl pro jemný humor, eleganci a galantnost a byl oblíbeným společníkem; osobností se ale podobal i matce, protože byl zádumčivý a duchovně zanícený: po dobu své vojenské služby i později během okupace čítával kadý den Bibli a s maminkou si vyměňoval dopisy, ve kterých uvažoval nad Bohem, vírou a smyslem života. Výrok "věřím v Boha a ve své pistole", který je mu připisován jako reakce na otázku Mašína v co věří, je plně konsistentní s jeho životem před i po okupaci -- Bibli číst nepřestal a pokud je nám známo ze zachovaných dopisů od jeho matky, i ze své víry bral Morávek v těžkých časech roku 1942 sílu "dělat co je správné".

Měl i milou -- v roce 1941 mu mu jeho maminka psala, že "jeho milá na něj stále čeká a nechce se ho vzdát, ale její rodiče to neradi vidí". Ke štěstí jeho milé i jeho gestapo neznalo její identitu a nemohlo ji zneužít k vydírání Morávka, jako chtělo později hrozbami zatčení jeho ženy Zdeny dostat Mašína (ten svou ženu ukryl na klinice prof. Pelnáře v Ústavu choromyslných na Karlově.)

Na každý pád se Morávek z Hranické akademie přesunul k dělostřeleckému pluku č. 107, kde po vystudování aplikační školy dělostřelectva nastoupil do funkce velitele čety u 1. baterie. Již v únoru 1927 byl ovšem Morávek zařazen do kurzu jezdeckého učiliště, kde si zamiloval koně -- tato láska jej provázela po celý život; ještě v odboji se těšil myšlenkou, jak bude po válce jezdit na svém koni Sabině. Poznamenal si o nich, že "Ušlechtilý kůň je srdnaté stvoření, které se proti úmyslnému týrání často brání tak, že raději obětuje své zdraví a sílu. Naproti tomu má-li spravedlivého pána, jest jeho věrným služebníkem i sluhou, kterému oddaně obětuje vše, jestliže toho okolnosti vyžadují."
Zřejmě v červenci 1927 byl přemístěn jako velitel spřežení ke 4. baterii, kde sloužil až do dubna 1929. Tehdy byl převelen ke 2. baterii, kde se stal velitelem remontního oddělení a byl povýšen na nadporučíka.
V říjnu 1935 byl Morávek nejprve povýšen do hodnosti kapitána a pak přeložen do funkce velitele remontní baterie č. 7, určené k výcviku koní. V roce 1938 pak absolvoval dělostřelecký kurz v Plaveckém Podhradie a byl povýšen nad štábního kapitána.

Kromě koní měl Morávek podle všeho zálibu i ve střelbě z pistole: byl prvorepublikovým přeborníkem (podle některých zdrojů mistrem) v armádních závodech ve střelbě z pistole. Zřejmě ale exceloval hlavně v tzv. pudové střelbě (od boku): generálu Aloisi Vicherkovi v říjnu roku 1941 mj. řekl, že je schopen z kapsy zasáhnout hlavu stojící figuríny a stejně zruční jsou někteří z jeho spolupracovníků, které prý cvičil po sklepích; tato dovednost se v boji s gestapem vskutku hodila.

Mnichov a dál

Když byla 23. září 1938 vyhlášena všeobecná mobilizace a branná pohotovost, "morávkův" 107. dělostřelecký pluk byl vyveden do úseku Králíky-Albrechtice, kde měl v rámci struktur IV. Sboru bránit území s nedokončeným opevněním. Naše armáda byla ochotna bránit republiku v boji na život a na smrt a Morávek se stal velitelem remontní baterie 105.
Leč přišla Mnichovská zrada, kdy se nepřipravené západní státy s prohnilou morálkou poklonily před agilním agresorem a nás vydaly v plen jako oběť za to, co pokládaly za "vyšší blaho". Duch národa byl nalomen a vojáci se v pocitech hněvu (jako Mašín, kterého museli svázat aby nezůstal a nebojoval navzdory rozkazům), pocitu jakési chyby v tom, co se mělo srát (jako pozdější odbojář Jiří Lorenz, který vystihl situaci slovy "Já vlastně žiji déle, než jsem měl. Kdyby vypukla válka s Hitlerem už v roce 1938, byl bych mrtev. Já získal určitý čas...") či hanby vraceli z bojových linií -- Morávek do Olomouce.

Přišel 14. březen 1939. V poledne se odtrhává Slovenský štát a Hácha odjíždí "vyjednávat" do Berlína, zatímco sebejistá německá armáda již drze pochoduje na naše území -- 8. pěší pluk, umístěný v Čajánkově továrně u řeky Ostravice jí ovšem pod velením kpt. Karla Pavlíka dává pár dávek ostrých argumentů, že takto ne (Pavlík byl proto následně zmizen do koncentráku).
15. března v brzkých ranních hodinách je starý Hácha brutálním nátlakem zlomen a Hitler získává svůj vytoužený podpis k nadvládě nad Českem. Do nitra země pochoduje okovaná bota Němce a rozklad naší suverenity je následně dovršen rozpuštěním "přebytečných" vojáků.

21. března tak v armádě končí i Morávek, kterému je přiznána penze. Václav odjíždí domů, k matce do Kolína, kde jej Vojenská rozdělovací komise zaměstnává jako vrchního aktuárského tajemníka na Úřadu práce. Kancelářská práce vlastními slovy "nějakého škrabala" jej ale silně netěšila a to, že měl být podřízený oportunistovi který si jméno germanizoval na "Hrubesch" jej muselo přímo znechucovat. Ihned si proto podal žádost o přeložení do Českého Brodu, která ovšem byla jen záminkou pro opuštění Kolína.

Morávkovo rozhodnutí bylo velmi moudré: jakmile se Němci dostali k tehdejším předpřipraveným "databázím" ve formě všelijakých "seznamů zájmových osob" (zejména komunistů) a sčítání lidu, začali ve velkém preventivně zatýkat všechny, kteří by jim teoreticky mohli být nebezpeční. Již 16. března 1939 -- pouhý jeden den po obsazení -- začíná akce "Gitter" ("Mříže"), během níž gestapo v čilé spolupráci s nadmíru ochotnými českými bezpečnostmími silami zatklo mezi 5 800 a 6 400 lidmi -- zejména šlo o komunisty, antinacisty (vč. všech, kteří se před okupací projevovali "protiněmecky"), Židy a taktéž německé emigranty, kteří v Česku hledali útočiště před Hitlerem; odhadem na 1 500 z nich bylo obratem bez jakéhokoli soudu odvlečeno do koncentračních táborů. Jak se okruh "zájmových osob" rozšiřoval, následovalo další zatýkání v menších akcích, které se týkaly i řady bývalých důstojníků z povolání jako "osob nebezpečných pro stát".

Další masovou zatýkací akcí pak byla až "Aktion E" alias Albrecht der Erste, kdy gestapo 1. září 1939 rozšířilo okruh zatýkání na kulturní pracovníky, členy České obce sokolské, Židy, sociální demokraty a další; v čelistech Albrechta do konce září uvázlo na 2 -- 3 000 lidí, z nichž většina byla opět odvlečena do koncentračních táborů Dachau a Buchenwald (jen v Brně ovšem 45 lidí zemřelo na následky brutality při výsleších).
Specifikem Albrechta bylo, že na seznamech figurovali i blízcí cílových osob: pokud se nepodařilo zavřít přímo podezřelé, gestapo zatklo jejich rodiny či přátele jako rukojmí a počkalo, až se mu hledaní sami vydají do rukou.

Dobové prameny Ministerstva Vnitra uvádějí, že v čelistech protektorátního policejního aparátu zůstalo 1247 osob -- zhruba 164 zatčených, zřejmě rukojmích, bylo po výslechu propuštěno a do tohoto počtu se nezapočítalo.
Morávek sice na seznamu (pravděpodobně) nebyl, ale snadno být mohl -- jak jsem zmínil, gestapo zaměřilo svou "preventivní pozornost" i na důstojníky prvorepublikové armády. Zatýkací akce sloužily k odstranění potenciálních "hrozeb" pro totalitní režim; zničení morálních vzorů a význačných osobností, ke kterým by se národ mohl upnout ve svém odporu nebo jejichž hlasy by mohly být slyšet v zahraničí; a neméně důležitý byl i zastrašovací potenciál, jenž měl obyvatele (i skrze praxi braní rukojmích, kterou si gestapo oblíbilo) udržet ve vystrašené poslušnosti a zlomit vůli k odboji.

Morávek jde do odboje

V otázce toho, jak přesně se Morávek dostal do odboje není úplně jasno. Vilém Čermák ve své monografii zmiňuje dvě hypotézy, co svedlo dohromady Morávka a duo Mašín-Balabán: první vychází z faktu, že byl Morávek spolužákem švagra Josefa Mašína, který se o něm mohl zmínit; druhá z faktu, že prozměnu Balabán měl jako přednosta dělostřeleckého oddělení II odboru MNO k dispozici podrobné kádrové posudky mladých důstojníků vč. jejich prohřešků, mohl si snadno vybrat ideální kandidáty pevných morálních i charakterových kvalit, zejména pak "odbojných" duší.

Na každý pád víme, že Morávkova odbojářská kariéra začala někdy po přelomu května a června v kolínské pobočce odbojové organizace Obrana Národa, kam byl Morávek doporučen (či přikázán) neznámo kým z pražského ústření organizace.
Ze více jak sedmi odbojových organizací operujících na území Protektorátu byla Obrany Národa organizace vojenská: de facto se mělo jednat o "stínovou armádu", která se v utajení vyzbrojí a zorganizuje a až budou okupační ejdnotky oslabené prohrami, Obrana Národa najednou vystoupí z ilegality, provede vojenský převrat a zahájí obsazování území klasickými vojenskými operacemi.
Vysoce centralizovaná organizace je z pohledu konspirace a zejména obrany proti dekonspiraci kontrarozvědkou či vyšetřovateli nejhorší možná, což se také Obraně Národa krutě vymstilo -- ale o tom později. Nyní můžeme sledovat, že se Morávek z rozkazu pražského ústředí ON stává zpravodajským důstojníkem v Kolíně, v kteréžto funkci také obstarával komunikacin s pražským ústředím ON. Mimo to Morávek dočasně zastával i funkce materiálního a hospodářského důstojníka a vedl diverzní sekci organizace.

Okolo srpna 1939 byla kolínská organizace ON rámcově dobudována a Morávek se přesunul do Prahy, se kterou podle Zdeňky Mašínové od března udržoval blízké kontakty. Od března je ale vzpomínkami Marie Líkařové zaznamenána i jiná věc, a to sice snaha Balabána s Mašínem -- kteří v dubnu zformovali částečně samostatnou buňku -- najít spolehlivé spolupracovníky.
Morávek se někdy na podzim roku 1939 zapojil do buňky Balabána a Mašína v roli Balabánovy spojky, čímž vzniklo trio MBM alias "Tři králové". MBM bylo podstatně opatrnější, než Obrana Národa: velmi dobře chápali nebezpečí dekonspirace a ačkoli se formálně podřizovali vedení ON, fungovali organizačně i operačně do značné míry nezávisle.

Mašín a Morávek totiž správně pochopili, že největším nebezpečím pro odboj je dekonspirace. Balabán byl svým způsobem personalista a manažer (vzpomeňte na procházení kádrových profilů důstojníků v záloze; likvidovaném MNO pak Balabán vedl rozmisťování bývalých důstojníků do civilních zaměstnání), takže měl neodolatelnou chuť nacházet nové spolupracovníky, sdružovat všechny odbojové složky do jednoho schéma a konspirovat, ačkoli mu to Mašín silně neschvaloval právě z obavy před dekonspirací. Balabán také zastupoval "Tři krále" v řadách ÚVODu (zastřešující organizace odboje -- opět ona nešťastná centralizace).
Je pravda, že Balabán byl efektivní: jeho zpravodajská síť čítala hodně přes 200 lidí včetně profesionálních zpravodajských důstojníků; daní za tuto efektivitu ale bylo ohrožení Balabána a skrze jeho vědomosti i všech zúčastněných.
Morávek a Mašín byli "akčnější": šli cestou co nejmenší informovanosti, co nejvyššího utajení a co nejefektivnějších ozbrojených útoků.

Tři králové

Mašín a Balabán se znali již před válkou a od počátku Protektorátu spolupracovali v jakémsi volném týmu. Když se přidal Morávek, struktura zůstala zachována: MBM neměli hierarchii, ale vzájemně se podporovali, radili a pomáhali si.
Pokud se mám pokusit vystihnout operace Tří králů, musím tedy začít od počátku nejprve popisem individuálních akcí Mašína, Balabána a jejich přímých spolupracovníků.
16. března 1939, bezprostředně po obsazení II. Republiky, se Mašín pokusil vyhodit do vzduchu ruzyňská kasárna. Akce byla ovšem prozrazena a armádní činitelé jej zastavili a suspendovali. Když se mu nepodařilo ruzyňská kasárna vyhodit do vzduchu, alespoň z nich -- ještě než stihla německá vojska fyzicky obsadit všechny armádní základny a sklady -- stihl vyvézt "velké množství zbraní", pro které využil jako překladiště klempířskou dílnu svého známého, Josefa Líkařove. Tam zbraně konzervoval do barelů a zakopával v okolí Zličína a Řep.
Od dubna 1939 disponoval Balabán spojením na odbojový okruh vojenské části pařížského vyslanectví, přičemž zřejmě od září měl k dispozici i vysílačku.

Jelikož se Tři králové drželi striktního etického kodexu, zakázali si provádět takové útoky, při kterých by přišlo k úhoně více civilistů, než okupantů a čechoslováky chtěli v nejvyšší možné míře chránit i proti represím (jaký to rozdíl oproti dnešním "bojovníkům za svobodu", kteří v Afghánistánu, Iráku či Sýrii kvůli jednomu policistovi s klidem odpálí desítky civilistů nebo při plném vědomí následné odvetné palby střílí z hustě zastavěných čtvrtí Gazy).

První větší pumové útoky se tak rozhodli provést na území nepřítele, aby Němce znejistil a ochránil proti represím české obyvatelstvo: 15. září nechal Mašín svým švagrem, nadějným talentem rozvědky Ctiborem Novákem detonovat kufry s anglickými třaskavinami. V každém kufru byly dvě hodiny -- hlavní a na o pět minut později nastavené záložní --, které dva dny před nasazením tetovala Marie Líkařová, žena výše zmíněného klempíře. Atentáty v Berlíně byly cílené na policejní ředitelství na Alexandrově náměstí a ministerstvo letectví na Lipské třídě, které se předtím Novák snažil infiltrovat.
Novák se s Morávkem znal již z dob studií a zřejmě se přátelili; později od něj Morávek dostal dopis z káznice, ve kterém Novák psal že jej "nedostali a nezlomili, protože je přelstil a snad Pán Bůh pomůže i v tomto novém". Tak se i stalo: jelikož se o jeho diverzní činnosti gestapo nedovědělo, byl odsouzen k šesti letům káznice za špionáž proti Německu (vynucenou mučením, což paradoxně použil u soudu ve svůj prospěch) a popravili jej až komunisté v roce 1955.
Morávek se jej snažil z káznice dostat tak, že by jej s vědomím Londýna zapojil do falešného špionážního výsadku do Británie; Londýn měl ale pochyby, Morávek příliš práce a k úniku Nováka tak nedošlo.

Ale zpět k Mašínovu a Balabánovi. Podle některých zdrojů ještě došlo k dalším, paralelním útokům v Mnichově a Lipsku; kdo je provedl jsem nezjistil, možná za nimi stál přímo Mašín.
A pro velký úspěch si Tři králové pumové útoky v Berlině ještě zopakovali v prosinci 1940, kdy prozměnu prostřednictvím Jana Karla odpálili kufr na Anhaltském nádraží, kde měla exploze zabít Heinricha Himmlera. Kufr detonoval, leč Himmler měl skutečně "z pekla štěstí" -- jeho souprava pro poruchu skončila na jiném nádraží a/nebo měla zpoždění, v tomto se historické anály neshodují.

Trio je kompletní

Když se k Balabánovi a Mašínovi přidal Morávek, věnoval se zprvu -- na jaře 1940 -- zejména zpravodajství: obnovil kontakty s dr.Gjuričem, skrze něhož byla odesílána ilegální pošta na Balkán; figuroval jako spojka k nadp. Jiřímu Lorenzovi pracujícímu pro ČTK, který dal Balabánovi k dispozici svou zpravodajskou skupinu včetně bývalých rozvědčíků a navázal spojení i s Magdou Rezkovou, která byla napojena na odbojovou organizací bývalých zpravodajců ze 2. oddělení Škpt. Františka Fárka.

Morávek již touto dobou dobu exceloval v převlecích: zvláště rád se maskoval za gestapáky, různé nacistické myslivce a podobné osoby. Uměl skvěle německy a byl schopen dostatečně věrohodně hrát i aroganci a chování takových osob, takže si mohl dovolit i nechat si připálit v hospodě přímo od sadistického gestapáka Oskara Fleischera, který byl pověřen jeho zatčením (a jehož praktiky jsou popsány ve výše linkovaném životopisu F.Fárka). Fleischer byl poté paranoidní a zatýkal na ulici lidi, které posílal na stanici k prověření, zda náhodou nejsou Morávek; za to si vysloužil posměch celého oddělení.

Mimo to se Morávek podílel -- spolu s Balabánem a Dr. Karlem Jarošem, bývalým libereckým policejním ředitelem, na vytvoření kartotéky konfidentů gestapa, vlajkařů, fašistů, členů Svatoplukovy gardy a dalších zrádců, kterým Morávek posílal výhrůžné dopisy, aby je zastrašil a omezil v rozletu.
Když byl Dr. Jaroš zatčen, Morávek podle domluvy okamžitě vyklidil tajnou kancelář na Parštýně, kterou tak Jaroš mohl "prozradit" při "tvrdém výslechu". Od Dr. Janoše také Morávek ukryl policejní přihlášky, které odboj používal k vydávání falešných dokladů. Gestapo z Jaroše vymlátilo jméno Dr. Manna, který triu MBM vynášel třaskaviny z továrny Explosie; tuto konexi vzal Fleischer velmi vážně. Možná z mučení Jaroše nebo získaných stop také gestapo dostalo Dr. Miloše Jirka, u něhož byla uložena kartotéka zrdáců, skrze něhož se také dostalo k Morávkovi.

Gestapáci se po Morávkovi poprvé ptali v prosinci 1939 v Kolíně skrze jeho napojení na tamní Obranu Národa; proto se Morávek do Kolína k rodičům již nevracel a bydlel v Praze-Holešovicích. Hlavní město mu skýtalo anonymitu do jara roku 1940: tehdy byl totiž gestapem podruhé zatčen a vyslýchán Dr. Jirko. Ten nakonec nevydržel a udal gestapu adresu a pravé jméno Morávka, o kterém do té doby tvrdil, že jej zná jen pod krycím jménem "Vojta" a nic o něm neví (udává se též, že adresu dal gestapu Thummel, patrně se souhlasem včas zmizevšího Morávka). Gestapo si tak mohlo spojit "řadového člena" kolínské ON s obávanými Třemi králi a na jeho holešovický byt udělalo zátah.
Morávek byl včas varován nebo vytušil nebezpečí a z holešovického bytu zmizel před příchodem Fleischerových hochů; těm nechal pouze zimník se vzkazem, že jelikož mu jej "lieber Oskar" vzal, odchází do teplejších krajin; a několik kusů oblečení, které správci nakázal poslat jistému plukovníku z Brna. Na toho přirozeně padlo podezření gestapa, jen aby se ukázalo, že jde o kolaboranta (patrně ze seznamu zrádců), ze kterého si takto Morávek vystřelil.

Krytí Jana Smudka

V březnu 1940 se Morávek účastnil ještě jedné významné akce: krytí Jana Smudka.
Smudek byl skaut a člen domažlického Sokola, který se v rámci sokolského odboje snažil shánět zbraně pro Obranu Národa. Smudkovi nechyběla odvaha, a tak se zbraně rozhodl získat cestou vlastní pro všechny bezbranné lidi na okupovaných teritoriích, odhodlané k odboji: přepady ozbrojených policistů a vojáků.
Za držení zbraní "neoprávněnými" Čechy byl automaticky trest smrti; to ovšem Smudka neodradilo -- naopak mu bylo jasné, že pokud do toho půjde, bude muset bojovat na život a na smrt. Někdy během druhé poloviny roku 1939 tak v hospodě germánskému vojáku odcizil pistoli a 7. června 1939 přepadl s kamarádem před Kladenským pajzlem "Srdíčko" strážmistra německé pořádkové policie, Wilhema Kniesta. Smudek před něj vkročil s namířenou pistolí a povelem "hende hoch", jenže opilý strážmistr se jal tahat vlastní zbraň, chtěje Smudka zpacifikovat. Smudek vystřelil dvakrát, jeho kaamrád jednou; mrtvému policistovi vzali zbraň a druhého dne uprchli do Prahy. Masivní policejní razie v Kladnu vyšuměla do prázdna, ale Smudek se zalekl a od dalších pokusů dočasně upustil.

Na Jaře 1940 se ovšem gestapu dařilo dekonspirovat pražskou, plzeňskou a klatovskou Obranu Národa a skrze ty se dostávali i k domažlickým odbojářům. Ti stihli zachránit pistole od Smudka, ke kterému pár dní nato přišlo gestapo se zatykačem za přechovávání trhaviny (a tedy ortelem smrti). Smudk reagoval pohotově: hrál spolupráci a šel agentu gestapa ukázat trhavinu na půdu. To byla léčka: místo kufru vytáhl pistoli, gestapáka postřelil a prchl. Nedaleko obce Březí jej zadrželi říšskoněmečtí finančníci -- když jej odváděli na služebnu, i ty Smudek vyřídil a prchl do přírody, kterou znal ze svých skautských let. Leč oblast pročesávalo 300 německých vojáků, rota německé pořádkové policie a 700 svědomitých českých četníků, takže Smudek dál prchal. Poblíž Čerchova se musel prostřílet další dvojčlennou hlídkou a přespával pod širým nebem.

24. března mu jeho známý sehnal barvu na vlasy a uniformu železničáře, skrze které mohl Smudek odjet do Prahy. Tam kontaktoval dr. Valentu, který se mu snažil pomoci; gestapo mezitím vyslýchalo Smudkovy spolužáky a od jeho kamaráda získalo doznání -- tím byl Smudek ztotožněn se zabitím Kniesta a počet jím sestřelených okupantů a pomahačů se ustálil na čísle šest. Aparát všude vyvěsil jeho podobenky, v Praze jej hledalo 2 000 policistů v uniformě, 200 zvláštních agentů a 200 dalších orgánů a byla naň vypsána odměna tehdy horentních 120 000 kč. Mašín s Morávkem měli o Smudka značný zájem a připravil mu cestu. 30 března tak Morávek Smudka doprovázel na Masarykovo nádraží, přičemž byl jištěn Mašínem. Smudka předali odbojáři, který jej dostal vlakem přes Veselí na Moravě, Nitru a Budapešť do Jugoslávie -- Morávek jej patrně doprovázel až na moravské hranice.

Psal-li jsem výše, že měl Balabán neodolatelnou chuť slučovat a sjednocovat vše odbojové, to se nevyhnulo ani mutacím ilegálního časopisu "V boj!", který české společnosti zprostředkovával necenzurované informace o dění ve společnosti a politickém dění u nás i ve světě.
Obrana Národa vedla jednu mutaci; kromě té ovšem existoval ještě "Inka -- V boj!", vydávaný skupinou kolem malíře V.Preissiga a jeho dcery, Inky Bernáškové. Morávek byl tedy Balabánem někdy v polovině léta 1940 pověřen, aby vedl jednání o sloučení obou "vydavatelských skupin". Morávek kontaktoval "Inka -- V boj!" prostřednictvím kpt. Procházky, leč fůze se -- díky Bohu! -- nezdařila. Proč "díky Bohu"? Inu, v průběhu dalších jednání Inku Bernáškovou a následně i kpt. Procházku sebralo gestapo a rozkrylo jejich síť. Procházka tak odkryl Morávka, ale to již po Morávkovi neúspěšně pátralo delší dobu, takže si nepomohlo -- a jelikož časopisy nebyly sloučeny a nevydávaly dohromady, nebyla odhalena ani tiskárna u Líkařů, kde se tiskl "V boj!" Obrany Národa a kde Tři králové vyráběli výbušniny a manipulovali se zbraněmi. Hrůza pomyslet, co by se stalo v případě dekonspirace Líkařovic dílny!

Zbrojnice u Líkařů, výbušniny a další diverze

Líkařovi byli zmíněni již potřetí -- poprvé jako překladiště zbraní při Mašínově odvozu, podruhé jako spolupracovníci na stavbě a vyladění bomb proti Berlínu a nyní potřetí jako tiskárna "V boj!".
Stateční a činorodí manželé Líkařovi byli skutečně něčím jako základnou a zbrojnicí Tří Králů: kromě výše zmíněných aktivit u nich MBM během jara 1940 kompletovali "explozivní brikety", to jest výbušniny ve tvaru uhlí, které geniálním způsobem používali pro sabotážní činnost: jednoduše je přihodili do kotelny fabriky, tendru vlaku nebo vagónů směřujících do skladů uhlí pro italské lodě, brikety nakonec skončily v kotlích, tam vybuchly a takto doslova i obrazně podminovávaly válečné úsilí Osy.

Morávek se ovšem nepodílel na výrobě či zpracování výbušnin; zato je k Líkařům vozil. Když MBM přišli o dr. Manna z Explosie, Morávek vlakem pašoval výbušniny z Jugoslávie, kam je dodávala britská SIS; podle všeho mu je ale někdo z Jugoslávie vozil až do Bratislavy, kde si je Morávek vyzvedával. Jednou jej přitom málem chytilo gestapo: vybralo jej při namátkové kontrole na Masarykově nádraží. Morávek na gestapáka, zírajícího v kufru na bombičky s trhavinou, zahrál počestného Němce a suverénně plácnul, co mu na mysl přišlo -- že se jedná o "sondy do odstředivek". Gestapák mu to, navzdory vší pravděpodobnosti, takřkajíce "sežral" a Morávek odešel středem -- šok na něj dopadl až venku před nádražím.

Trhaviny i další diverzní materiál pak Morávek i distribuoval; spolu s MBM útočili materiálem od Líkařů i mimořádně úspěšní diverzanti-exlegionáři J.Churavý a A.Janotka, kterí mj. dvakrát napadli výrobce střeliva Sellier&Bellot, kde založili požár a při jiné příležitosti vyhodili do vzduchu ládovnu, založili požár v rafinérii v Kralupech, poškozovali Německé letouny, působili srážky vlaků a tak dále. Lehko se nacistům v protektorátu vskutku nežilo.

SPARTA

Radiový kontakt s Londýnem zařizovala od 7. listopadu 1939 síť vysílaček "SPARTA", která spadala pod Vladimíra Krajinu, doktora přírodních věd, člena předsednictva ÚVODu a jednu z vedoucích osobností domácího odboje. 28. března 1941 ovšem Tři králové zavedli vlastní radiové spojení s Londýnem pod označením "SPARTA II" a to primárně za účelem lepší konspirace: vojáíkům se nelíbilo, že informace vojenského ražení jdou přes "civilisty" z Krajinovy skupiny a chtěli mít možnost předávat "věcí tajného rázu" pouze v rámci "nejužšího okruhu vojenské konspirační sítě". Krom toho chtěli mít vojáci záložní komunikační kanál pro případ vyřazení SPARTY I; a do třetice byly mezi Třemi králi a Krajinovou skupinou jisté třenice ohledně kompetencí a podezření, že Krajina zasahuje do předávaných zpráv a přisvojuje si cizí zásluhy.

Krajina se podle zámyslu Tří králů o "Spartě II" neměl nikdy dovědět, leč stalo se tak a Krajina měl pádné důvody k námitkám: Tři králové používali "jeho" radiotelegrafistu F.Peltána, který znal všechny radisty Krajinovy a tudíž hrozila dekonspirace; navíc se Krajinovi nelíbilo, jaké znalosti a význam se koncentruje v osobě Morávka, který byl "jediná spojka na Thummela" a navíc "neměl znát nic z organizace" Krajiny, natož se účastnit vysílání, ale naopak "byl zasvěcen téměř do všeho a navíc se teprve učil ovládat telegrafní klíč" (šifrovat za pomoci kódu a šifrovací knihy).
Snaha Tří králů o maximální soběstačnost a možnost se izolovat od zbytku sítě sice měla dobrý konspirační potenciál pro ně, ale v případě dopadení někoho ze skupiny MVM představovala naopak akutní hrozbu dekonspirace pro skupiny ostatní.

Německé bezpečnostní síly byly technicky velice na výši a provozovaly vlastní prostředky SIGINT (elektronického průzkumu) v organizaci "Funkabwehr". Ten byl na území Protektorátu tvořen pořádkovou policií vybavenou špičkovou technikou: kromě stacionárních zaměřovacích stanovišť disponoval i mobilními zaměřovacími radiovozy se skrytými anténami a dokonce opaskovými anténami pro pěší dohledávání zdroje signálu.
Operátoři centrálních monitorovacích stanovišť Funkabwehru neustále ručně skenovali přidělené frekvence a hledali všechny radiostanice na těchto vysílající; zjištěné stanice porovnával s "databází" povolených (registrovaných) stanic.
Jakmile operátor narazil na neregistrovanou radiostanici, okamžitě se telefonicky spojil se stacionární stanicí pro danou oblast a požádal ji o zaměření signálu. Zaměřovací stanice do jedné minuty goniometricky analyzovala směr vysílání s přesností do 5° a určila, zda neregistrovaná stanice leží na území ovládaném Němci. Pokud ano, okamžitě byl vyhlášen poplach a stanice šla na Seznam. Všechny neregistrované stanice byly sledovány, jejich vysílání bylo nahráváno a analyzováno jak na šifry a volací znaky, tak na profil vysílání a osobní charakteristiky toho kterého radisty. Navíc byla hrubá poloha "nelegálního vysílače" zanesena do mapy a byly aktivovány mobilní zaměřovací jednotky příslušné pro daný sektor, které se vydaly do průsečíku zaměření signálu a dané frekvence sledovaly trvale.

Mobilní jednotky se postupně přibližovaly k vysílači a kruh se uzavíral. Jakmile se Funkabwehr dostal na úroveň ulic a bytů, byli nasazeni pěší dohledávači: dvojice "v civilu", kde radistu s anténou skrytou na opasku pod kabátem a monitorovacím přístrojem nenápadně ukrytým na místě náramkových hodinek doprovázel příslušník gestapa hotový zatýkat. Britové předpokládali odhalení vysílače Funkabwehrem do tří měsíců od zahájení vysílání.

7. května 1941 se Funkabwehru povedlo zaměřit a zničit v té době poslední stanici sítě SPARTA I. V té chvíli přišla "SPARTA II" velice vhod. První stanici a s ní i Mašína ovšem gestapo dopadlo o pouhých pět dní později -- ne ovšem zásluhou Funkabwehru, nýbrž skrze dekonspirační mechanismus, který sužoval československý odboj od samého počátku:

Pan ZnalJichPříliš a paní ProzrazenýByt: nejhorší nepřátelé odboje

Na samém počátku povídání o odboji jsem poznamenal, že Obranu Národa stavěli vojáci jako "podzemní armádu" na bázi centrální hierarchie; že Balabán měl nebezpečnou zálibu v konspirování s co největším počtem lidí; a že toto vše se odboji krutě vymstilo.
Když se pokusíte o analýzu českého odboje na způsob "na co kdo dojel", nemůžete si nevšimnout jistého vzorce: drtivá většina odbojářů byla zatčena buď skrze příliš širokou síť, kde se nakonec vyskytl konfident či přímo agent (který nahlásil něčí neopatrné chlubení nebo přímo identifikoval odbojáře a nechal je zatknout) nebo skrze pobyt na prozrazených místech, která se -- jakmile se o nich gestapo dovědělo -- změnila ve smrtící past.

Nejinak tomu byli o se Třemi králi. První gestapo dostalo Balabána a to právě pro jeho trošku neopatrnou snahu o budování co nejširší "sítě užitečných": 22. dubna 1941 se Balabán vydal za svým starým známým, lékárníkem Otou Otakarem Schiedeckem, který vedl do odboje svůj oddíl dejvických Skautů a Balabánovi zprostředkovával jedy a léky.
Balabán si v dejvické lékárně Zděny Rybářové u Schiedecka vyzvedl nové zásoby a následně se s ním vydal do restaurace Fuchs, kde pro něj Schiedeck zprostředkoval schůzku s "bývalým důstojníkem Čsl. armády", kterého chtěl Balabán zrekrutovat; identita tohoto člověka není známa, leč podle různých dohadů by se mohlo jednat o A.Neradu.
Onen "rekrut" byl ovšem konfident gestapa a když se s ním Balabán vracel od zastávky tramvaje, kam vyprovodili Schiedecka, oblíčili je na ulici čtyři gestapáci, blíže neurčený počet příslušníků české protektorátní policie a zejména "Jidáš" Jaroslav Nachtman, který sloužil v Ruzyni a přesně si pamatoval, jak Balabán vypadá.
Balabán se pokusil uprchnout a použít své pistole, ale na tak blízkou vzdálenost neměl šanci: dostal tři zásahy a Nachtman jej pěstí srazil k zemi. Ve vězení jej mučili -- celé tělo měl pokryté hnisavými ranami a přišel o vlasy; navíc gestapo týralo i jeho ženu. Vzdor tomu všemu prokázal Balabán neuvěřitelnou vnitřní sílu když vydržel a ještě gestapo dokázal zásobovat věrohodnými dezinformacemi. Zastřelit jej nechal až Heydrich.

Opatrný Mašín dělal vše správně -- ale ani to mu nepomohlo, když byl prozrazen jeho konspirační byt. To se událo takto: Funkabwehr dokázal lokalizovat polohu vysílače Sparta I někam do pražských Hodkoviček. Gestapo vědělo, že se na vysílání podílí rodina obchodníka Krotila (což byla pravda -- Krotil byl tchánem radiotelegrafisty Sparty I, Jindřicha Klečky). Funkabwehr tak 7. května 1941 navedl gestapo do Krotilovy vily v okamžiku, kdy radista André E. Regenermel (rozený v Brooklynu, leč jeho rodina odjela těsně před vypuknutím Velké války do Prahy a následně tam zůstala, takže Regenermel vystudoval smíchovskou SPŠS a roku 1938 úspěšně absoloval Vojenskou akademii v Hranicích; to rozepisuji zejména proto, že V.Čermák ve své knize chybně prezentuje Regenermela jako mučitele z řad gestapa) začal vysílat. V okruhu Sparty I se pohybovalo asi 10 odbojářů; Regenermel tak sice dokázal vydržet a nikoho nevyzradil, ale z dalších odbojářů nevydržel mučení gestapa a to dostalo šifry, vysílačky... A adresy konspiračních bytů.

A právě z jednoho z takto prozrazených konspiračních bytů se rozhodl vysílat Mašín s Morávkem a radistou Peltánem. Měli setsakramentskou smůlu: začali vysílat v 19:00 hodin 13. května, dny po dekonspiraci jejich bytu a v okamžiku, kdy na něj gestapo dělalo zátah. Nacistická státní policie vůbec netušila, s kým má co do činění: když v 19:15 zabušili na dveře bytu, překvapili zbytek Tří králů uprostřed vysílání; že je někdo v bytě poznali jen podle otevření kukátka. Tři ze čtyř gestapáků se tak stáhli na poradu pod schodiště.
Zhruba v 19:30 před byt vystoupil Mašín, kterého seSSman George Mischkeho, hlídající byt ze schodiště, okamžitě pokusil zatknout a patrně jej postřelil. Mašín jej z kapsy postřelil do břicha, ale to už se do schodů řítil zbytek "státních policistů"; jednomu z nich škrábla o hlavu střela z Mašínovy pistole, ale to už se na Mašína vrhali: chtěli jej zatknout živého. Chumel těl vzápětí přepadl přes zábradlí malého schodiště, o které si Mašín naněkolikrát zlomil nohu v koleni; přesto se statečně rval dál a útočil na gestapáky pistolí, kterou mu museli vyrvat aby nemohl spáchat sebevraždu.
Patrně v tuto chvíli pootevřenými dveřmi několikát vystřelil Morávek; poté však dveře zavřel a s Peltánem prchl po drátu antény, vyhozené z okna -- při tomto sestupu si Peltán narazil obě nohy a Morávek uřízl levý ukazovák
Až po prohledání spoutaného Mašína gestapáci zjistili, že se jedná o -- jejich slovy -- "vůdce teroristické a sabotážní skupiny"; a až poté zjistili, že zatímco skládali Mašína, prchli jim Morávek s Peltánem.

Proč tak zkušený střelec jako Morávek nestřílel? Možnosti jsou v principu dvě: možná nechtěl riskovat, že v chumlu těl trefí Mašína. J.Vozka, který se po válce jako první pokusil rekapitulovat příběh Morávkův, spekuloval, že Morávkovi selhala pistole, což Čermák doplňuje informací o tom, že pár dní před osudným 13. květnem na hradě Helfenburg zkoušel Mašín pistoli, ale jedna ze střel mu zůstala v hlavni -- zjevně vinou nevhodně skladovaného střeliva, možná s částečně navlhlým prachem. Stejnou pistoli a stejné střelivo pak prý použil i Morávek při pokusu krýt Mašína palbou a následná porucha Morávkovy pistole mělo být příčinou, proč musel přestat střílet a nezbylo mu než prchnout. Mašína pak gestapo "mučilo tím nejkrutějším způsobem" a Morávek se jej několikrát pokusil dostat z vězení -- jak organizací výměny přes exilovou vládu, tak zoufalým přepadem věznice. Všechny tyto snahy byly ale neúspěšné.

Konspirační byty byly zkázou odboje už ze samotného principu: aby je odbojáři mohli používat, museli o nich vědět kde kdo. To v konečném důsledku znamenalo, že příliš lidí vědělo příliš mnoho o příliš mnoha konspiračních bytech -- a když je dostalo gestapo, celá síť jim známých konspiračních bytů i se všemi svými obyvateli byla pokaždé v ohrožení a zatýkání se šířilo epidemickou rychlostí. Takto byla rozprášena síť Vladimíra Krajiny -- jak Morávek vysílal do Londýna, "Zaměření Buka <krycí jméno Krajiny> osudné pro celou síť. Přenášení mlátičky <kód pro vysílačku> z bytu do bytu mělo po zatčení jeho lidí za následek razii v prozrazených bytech a zatčení mnoha osob."

Morávak na dekonspirovaný byt doplatil dvakrát: po ztrátě Mašína si pro něj gestapo přišlo do prozrazeného konspiračního bytu 20. prosince 1941, kdy bydlel v garsoniéře manželů Schmiedlových v Karlově ulici č.25. Tento byt, spolu s cca. 20 dalšími, vyzradil při "tvrdém výslechu" na gestapu (ohledně popisu, co se pod tímto eufemismem skrývá viz výše) prozměnu plk. Srstka nebo Morávkův spolupracovník s krycím jménem "65". Ke smůle gestapa a štěstí Morávkově měl druhý jmenovaný tentokráte funkční pistole -- a tak se dokázal zázračně prostřílet přesilou gestapáků. Podle Čermáka se to událo nějak takto: osmero gestapo nejprve obklíčilo dům a doufalo, že mu Morávek vleze do rány; když pořád nešel, šli pro něj do bytu. Ten tonul ve tmě: svítila jen slabá lampa v kuchyni, což hrálo proti početní převaze gestapáků. Byt otevřela jakási stará paní; Morávek ležel neoblečen na posteli v ložnici, která byla nalevo od kuchyně -- do té se vydal komisař Bingel, zatímco zbytek gestapáků prohledával zbytek bytu. Když Bingel spatřil Morávka na posteli, zařval na něj "ruce vzhůru".

Morávek se blezkurychle převalil z postele na zem, z pod polštáře vytáhl pistoli a Bingela skvělou trefou zasáhl do ramene tak, že mu vyrazil z ruky namířenou služební pistoli; dalším zásahem -- prozměnu do kyčle -- jej pak poslal k zemi a do bezvědomí.
Díky tomu mohl přiskočit ke dveřím do ložnice, zabouchnout je a skrze skleněnou výplň zahájit krycí palbu na zbývající gestapáky, kteří se Bingelovi hrnuli na pomoc: trefil kriminálhío asistenta Jägera a ostatní gestapáky donutil se krýt. Tím získal cenný čas -- jelikož nemohl utéci oknem, bleskem na sebe natáhl kalhoty, převlečník a opět za krycí palby ze dvou pistolí (na levé ruce neměl poslední díl ukazováku, takže patrně střílel pudovou střelbu s ukazovákem položeným podél závěru) vyrazil z ložnice a následně z bytu -- gestapáci pod palbou nestačili reagovat. Pod schody narazil na kriminálního tajemníka Lingera, kterého sundal jednou ranou; Linger chtěl po Morávkovi vystřelit, ale jak mu docházely síly, jen jej výstřelem lehce škrábnul na stehně.
Ač Morávek vyvázl, přišel o všechen majetek vyjma dopisů od své matky: teplé oblečení, vojenské vybavení, šifrovací knihy a dokonce svou rozepsanou autobiografii. Do Londýna Morávek situaci komentoval lakonicky: "Přišlo devět, v lazaretu šest. Zázrakem Božím jsem vyvázl bez škrábnutí. Gestapo tají ostudu."

A konečně, na dekonspirovaný byt -- v kombinaci s mužem, který věděl příliš mnoho -- "dojel" i plukovník Churavý a s ním ÚVOD. 8. října dělalo gestapo zátah na konspirační byt, o kterém se dovědělo, že by jej mohl využívat Krajina (je možné, že toto se odehrálo v přímé souvislosti s dekonspirací bytů po "zaměření Buka", viz předminulý odstavec).
Krajinu tam nenašlo, zato dopadlo majora Jedličku, rezidenta sovětské tajné služby. Ten se neúspěšně pokusil zastřelit; když se mu to nepovedlo, začal polykat jakési dokumenty. Gestapo jej ale rychle zlomilo -- a stejně tak "získalo" jeho ženu. Možná dostali Jedličku právě skrze ni; to byla též oblíbená taktika: vylíčit ženě či přítelkyni zatčeného, co mu budou dělat a pak ji -- ztrápenou chystaným osudem jejího milého -- poslat, ať jej přemluví ke spolupráci a zachrání jej od mučení. Alternativou bylo přímo mučení blízkých příbuzných zatčeného, přičemž k takovým zvěrstvům se gestapo uchylovalo přinejmenším od listopadu 1944; mějme ale na paměti, že již od "Akce E" rádo využívalo blízké svých nepřátel jako rukojmí.

Na každý pád Jedlička promluvil a vyzradil gestapu místo, kde se měl dalšího dne sejít s plk. Churavým. Ten -- ačkoli věděl o Jedličkově zatčení -- z nějakého důvodu skutečně přišel přímo do obklíčení: nábřeží bylo obklíčeno dvěma kordony německé i české policie, byly připraveny hlídky na motocyklech a gestapo dokonce zvedlo i říční policii, aby Churavý nemohl uniknout Vltavou. Protektorátní policie Jedličku zezadu přepadla, spoutala a už šel na gestapo. Mučení odolával dlouho, ale nakonec jej zlomili; Morávek v depeši do Londýna poznamenal, že i jeho ženu "získalo" gestapo. A to byl konec ÚVODu: tak ústřední osoba jako Churavý v centralizovaném, hierarchickém systému věděla tolik, že gestapo bez potíží zatklo celý ÚVOD, zabavilo archiv zrádců, ukradlo všechny peníze a Funkabwehr dostal dar z nebes, protože při zátahu na úvod byly objeveny i volací znaky včetně Morávkových a patrně i šifrovací klíče. Krajina se následně nervově zhroutil a stáhl se do bezpečí azylu na venkově, díky čemuž přežil rok 1942 a byl dopaden až posledního ledna 1943, kdy mu gestapo stihlo vypumpovat žaludek poté, co Krajina použil kapsli s Kyanidem.

Morávek za Heydrichova teroru

Po zatčení Mašína se Morávek ocitl v izolaci: plk. Josef Churavý jej "vytlačil z práce" a "do ničeho nezasvěcoval" s poukazem na ohrožení Morávkovy osoby a nebezpečí rozsáhlé dekonspirace v případě jeho zatčení. Morávek zůstal jen se svými telegrafisty a Thummelem, bez peněz, bez napojení na ÚVOD, bez přístupu k vysílání Londýna.
Po dekonspiraci garsoniéry v Karlově ulici o něm blízký spolupracovník, krejčí Cabicar, napsal že "Jeho další život byl opravdu životem, lépe řečeno živořením, psance. Přespával každý den jinde, mnohdy jen pod mostem. Mráz, hlad a žízeň byly jeho nejvěrnějšími přáteli."

Český odboj byl těžce ničen gestapem a zejména brutalitou Heydrichovou. Ten byl odeslán do Protektorátu odeslán s úkolem totálě zlikvidovat odboj. Okamžitě po svém příjezdu tak Heydrich vyhlásil stanné právo a zavedl stanné soudy, které vynášely jen tři rozsudky: smrt popravením, odeslání do koncentračního tábora nebo propuštění. Právě Heyydrich nechal okamžitě popravit Balabána a v projevu k představitelém protektorátní moci konstatoval, že "musím zdůraznit, že lidé, kteří byli zatčeni, byli vesměs lidé vysokých duševních kvalit". "Pražský řezník" tak skutečně vyvraždil elitu národa. Byl nechutně efektivní: do půli září zcela rozprášil štáb Obrany Národa, ze které zbyl jen Bedřich Homola, a zničil celou pracně budovanou síť této části odboje.
Posléze zničil i ÚVOD a podle některých zdrojů měl být převelen do Francie, aby zničil tamní odboj; jiné zdroje ovšem udávají, že měl pracovat na germanizaci českých zemí, neboť Hitler otevřeně prohlásil, že "Češi musí ze střední Evropy pryč" a kdo jiný než Heydrich s jeho zkušenostmi s plánováním přesunů a vyvraždění Židů by se takového úkolu měl zhostit.

Likvidace odboje ale nebyla to nejkrutější: Heydrich se vydal cestou potlačení odboje za každou cenu a kromě do té doby standardních policejních metod se uchýlil i k teroru (ve smyslu zastrašení hrůzami od jakéhokoli dissentu) a masovému uplatňování kolektivní viny všech, kteří měli co do činění s odbojáři. Slova jako 'soucit', 'empatie' či 'slušnost' mu nic neříkaly -- jak ostatně v Norimberku po válce konstatoval Dr. Norbert -- a tak o jeho působení tak Morávek v druhé polovině listopadu 1941 mimo jiné informoval, že "ÚVOD zcela rozebrán. Popravy zasáhly jen v Praze asi tisíc obětí... Ženy a dívky na Pankráci znásilňovány desítkami lotrů. Rodiny zcela ožebračeny."
Říká-li tedy kdo, že na Heydricha neměl být proveden atentát nebo že "nebyl tak špatný", neví co mluví -- zastavení bezskurpulózního "stroje na zabíjení" zcela jistě zasadilo znatelnou ránu německým plánům.

Patrně i vzhledem k takovému teroru se Morávek neodvažoval vystavovat takovům hrůzám své přátele a spolupracovníky -- spolupráci navázal na vlastní pěst s mjr. Aloisem Janotkou a pokusil se "reaktivovat" Líkařovic buňku; tam jej už ale paní Líkařová v slzách prosila, "aby je nechal nebo budou všichni nešťastní."

Že byl odstřižen od ÚVODu, žil Morávek životem bezdomovce i bez vybavení a byl, jak vzpomíná Magda Rezková, často nemocen. Sílu hledal ve své víře a rodině: Magda Rezková vzpomínala, že se zavřenýma očima zapíchl prst do nějakého místa ve své kapesní Bibli a poté v takto určeném verši hledal nějaký hlubší smysl. I Jaroslava Morávková jej podporovala aby nerezignoval -- v jednom ze svých konspiračních dopisů (v rámci krytí představoval Morávek "švadlenu Růženu") mu psala, že "Děkuji Bohu... že jdeš za svou prací poctivě... jmenovitě v dnešní době je třeba držet dané slovo věrně... Všechno cokoli podnikáš, podnikej dokonale. To je zásada hrdinova a dobře se osvědčuje dodnes."
A paradoxně se ukázalo, že právě živoření a bezdomovecký život Morávka zachránil: odstřižení od ÚVODu jej zachránilo před vlnou zatýkání, neb byl z pohledu ÚVODu "neaktivní", s nikým se nestýkal a ÚVOD o něm neměl aktuální informace; a to, že žil jako bezdomovec jej uchránilo před epidemií zatýkání v prozrazených konspiračních bytech. Kdo ví, třeba si to Morávek zpětně uvědomil a přišel mu na mysl onen verš "Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha"...

A-54: agent Paul Thummel

Skrze popis méně vyhlášených akcí Morávka jsme se dostali k jeho nejznámějšímu úkolu, jímž byla komunikace s Paulem Thummelem. Thummel byl agentem Abwehru -- německé vojenské zpravodajské služby --, který byl zároveň veden jako agent "A-54" československé rozvědky. Dodával informace jak pravdivé -- kupříkladu s předstihem informoval o obsazení 2. republiky 15.března; také Třem Králům dodával informace o krocích gestapa proti nim --, tak šikovné dezinformace. Londýnští zpravodajci si jej každopádně vysoce cenili. František Moravec tak instruoval Balabána a Krajinu, aby z jeho pověření kontaktovali Thummela a to posléze prostřednictvím "méně exponované, ale naprosto spolehlivé osoby"; krom toho měl odboj "vyhovět finančním požadavkům" Thummela, ale zároveň jej "neměli zasvěcovat do vlastních věcí". Kontakt s Thummelem byl navázán mezi 11. a 18. červencem 1940 a Balabán rozhodl, že pro svou perfektní znalost Němčiny bude nejvhodnější spojkou Morávek.

Thummel sice dodával důležité informace a měl osobní zájem na ochraně Morávka, takže se jej snažil varovat před akcemi, které by jej ohrozily; na stranu druhou ale užíval informace získané od Morávka k boji proti českému odboji, čímž si vybudoval pevné postavení v rímci Abwehru, a taktéž do Morávkovy sítě podsouval své konfidenty.
Sám pod sebou si ale podřezal větev, když předal Abwehru a tedy i gestapu k okopírování zpravodajská balík, který mu Morávek jako poslednímu východisku svěřil v březnu 1941. Z pošty totiž Němci zjistili, že s Morávkem pracuje jakýsi zrdáce z jejich řad, po kterém začali usilovně pátrat; nu a oním zrádcem byl právě Thummel.
Poprvé byl ale zatčen až v návaznosti na likvidaci posledního vysílače z obnovené sítě Sparta I: ten se až do 3. října 1941 ukrýval v budově jinonického akcíza (úřadu pro vybírání poplatku za importované jídlo). Vzhledem k osamocené pozici na kótě 314 měl Funkabwehr snadnou práci se zaměřením vysílače; radista se sice stihl zastřelit a přivolaní doktoři zasabotovali jeho přeléčení pro podrobení "výslechu" gestapa, ale i tak získali vyšetřovatelé depeše. Nu a z těch usoudili, že hledaným zrádcem z řad Německé branné moci musí být Thummel. I přesto byl Thummel 25. listopadu propuštěn na svobodu. Morávek se jej pokusil propašovat z území Protektorátu, ale nestihl to: vzhledem ke korelaci známých pohybů zrádce a s těmi jeho byl Thummel znova zatčen a v noci na 27. února 1942 vše doznal. Poté jej gestapo naúkolovalo aby jim pomohl v dopadení Morávka a za tím účelem jej propustilo; Thummel se s Morávkem domluvil na emigraci, ale nesplnil úkol a proto byl 21. března 1942 zatčen definitivně.

Stihl ale ještě vlákat do pasti Morávka: ve snaze splnit onen úkol jej pozval do svého domu. Morávek nemohl, takže poslal svého blízkého spolupracovníka, Václava Řeháka. Oba tito muži plánovali večer odjet do Hradce Králové a na čas se ukrýt -- bohužel k tomu již nikdy nedostali šanci. Řehák Thummela nezastihl a když se vracel parkem u střešovické vozovny, skočilo po něm v 19:10 připravené gestapo, "znemožnilo mu použít odjištěnou pistoli a zabránilo v útěku". Podle záznamů gestapa se Morávek objevil na scéně asi o pět minut později a běžel na pomoc Řehákovi za palby z pistole; gestapáci palbu opětovali a na místě jej zastřelili. Výpovědi svědků si odporují, takže toto je vše, co můžeme s relativní jistotou říci. Vilém Čermák ve své knize za použití medicínských informací konstatuje ještě jedno, a to sice že povaha zranění, která Morávek utrpěl vylučuje že by spáchal sebevraždu: palbou gestapáků byl sražen k zemi, vzápětí mu ranou do boku prostřelili aortu, čímž nastal agonální stav, a další dvě rány šly do hlavy.

Mrzké nacistické občanky a "Silver A"

Jelikož šel Morávek přímo z jednoho úkolu do druhého, naneštěstí s sebou měl i aktovku s fotografiemi členů výsadku Silver A, kterým měl zajistit výrobu falešných občanských průkazů. I to byl vynález nacistů; a taktéž velice efektivní. Před okupací byly občanské průkazy -- tehdy "občanské legitimace" -- vydávány pouze na písemnou žádost (byl to jakýsi tehdejší ekvivalent elektronických podpisů, přičemž stát plnil úlohu "uznávané certifikační autority"). 17. března 1939 Němci předělali systém podle svého vzoru: zavedli povinné "kennkarten", čímž pro odbojové hnutí vyvstala nemilá nutnost zařídit pro všechny své pracovníky i zahraniční výsadkáře vícero falešných občanek.
Když Morávek tedy zjistil, že Řehák směřuje do náručí gestapa, vyběhl mu na pomoc a aktovku s fotografiemi členů Silver A zahodil za živý plot; naneštěstí ale nedohodil, gestapo následně aktovku nalezlo a právě fotogafie na občanky následně vedly k zatčení Silver A.

Výsadek Silver A měl jako jeden z úkolů právě napojit se na Morávka, se kterým Londýn neměl kontakt, a skrze něj získat aktuální informace od Thummela; Morávek, jehož si v Londýně vysoce cenili, jim také měl pomoci (mj. zřejmě právě zařízením falešných občanek). Jelikož byl Morávek odříznut od vysílačky, o výsadku nic nevěděl a tomu se povedlo Morávka kontaktovat až po dvou měsících pátrání. To dostal konečně peníze pro účely odboje -- jednalo se o 240 tisíc korun, které nahrazovaly peníze sebrané gestapem -- a dostalo se mu i značného uznání -- parašutisté se prý nechali slyšet, že "Tady jsme jak na sopce, to Londýn nemá ani tušení, jak těžká jen tu práce. Jak to, že vás ještě nechytili?" Také se dohadovali o chystaném atentátu na Heydricha -- Morávek prý parašutisty přemlouval, že pro to není vhodná doba a lákal je k atentátu na Emanuela Moravce, který plánoval již delší dobu, ale parašutisté měli jasné rozkazy a odmítli.

Stateční spolupracovníci

Tři králové a následně Morávek sám by nikdy nedokázali to, čím se nesmazatelně zapsali do historie bez obětavé pomoci řady "civilistů", kteří mu poskytli přístřeší i pomoc i když riskovali cenu nejvyšší. K těm patří -- mimo Morávkovy matky a sestry, které jej podporovaly finančně i morálně -- jmenovitě Magda Rezková, která mu též byla velikou pomocí; manželé Líkařovi, jejichž obětavost se jako tenká nit táhne celým působením Tří králů až do Morávkovy smrti; krejčího Cabicara, který pro Balabána a Mašína našíval kapsy pro střelné zbraně a následně pro Morávka vyrobil speciální rukavici, která navenek zakryla fakt, že Morávek postrádá levý ukazovák; a nakonec i taková kontroverzní osobnost, jakou byl obvodní inspektor pražské policie Jaroslav Panenka, který sice pracoval pro Němce jako agent-provokatér ale zároveň Morávka zachránil z obklíčení gestapem a dával mu informace o tom, co proti němu Němci chystají, přičemž tyto získával patrně od Josefa Chalupského, tlumočníka gestapa. Mnozí z nich skončili v koncentrácích -- nechť jejich jména také nejsou zapomenuta.


Pro Memoriál Václava Morávka zpracoval cover72.net

Zdroje: